„Muži mají problém, ženy jsou progresivnější.“ Proč se zásadně mění společnost a co to znamená
Rozhovor s Darrellem Brickerem, Globálním CEO pro Public Affairs v Ipsosu, byl publikován 9. září 2025 v Deníku N. Publikováno se svolením redakce.
Nevědomost elit ohledně toho, co se tam venku skutečně děje, mě znepokojuje. Povede k jejich pádu a zániku, říká kanadský politický analytik Darrell Bricker, šéf společnosti Ipsos Public Affairs zaměřující se na průzkumy veřejného mínění. Autor bestselleru Prázdná planeta v rozsáhlém rozhovoru vysvětluje, proč přichází úplně jiný svět, ve kterém už mladí lidé nebudou mít stejné jistoty jako jejich rodiče, a jaký to má vliv na politiku, ekonomiku i výsledky voleb.
Na co se v rozhovoru také ptáme:
Jakou největší změnu nyní zažíváme a proč je to zcela klíčové?
Co odstartoval odchod lidí do měst?
Co na rozdíl od většiny lidí ví čínská vláda?
Proč se začíná snižovat počet lidí na Zemi a k čemu všemu to povede?
Co je příčinou ostřejší polarizace společnosti a v čem dělají elity zásadní chybu?
Proč mají ženy menší strach než muži?
Z jakého důvodu se ženy snáze adaptují na současný svět?
Co považujete za největší změny v dnešním světě?
Největší změnou je – a o tom chci mluvit ještě předtím, než se dostaneme ke změnám názorů – změna v počtu obyvatel. Ocitli jsme se ve světě, v němž globální populační růst zpomaluje. Děje se to v mnoha zemích včetně vaší. Bez migrace z Ukrajiny by vaše populace klesala.
To je běžný vzorec nejen v celé Evropě, ale také v Asii a čím dál více i v Severní Americe.
Jedinou částí světové populace, která skutečně roste, je Afrika a možná pár málo rozvinutých zemí v různých jiných regionech.
Klíčovým problémem je tedy zpomalení populačního růstu?
Dalším problémem je, že veškeré zbývající obyvatelstvo rychle stárne, jelikož lidé přestali mít děti. Ocitáme se ve světě po populačním boomu, který se odehrál mezi koncem druhé světové války a dneškem. Velká část růstu, ke kterému dochází v globální ekonomice, je dána růstem populace. Můžeme mluvit o technologiích a tak podobně, ale klíčovým faktorem byl růst populace. Ze dvou miliard lidí na Zemi v roce 1950 jsme se dostali na dnešních osm miliard a více, ale tento růst se zastaví.
V mnoha částech světa se již zastavil a důsledky se právě teď projevují i v politice. Země se potýkají s realitou úbytku obyvatelstva a snaží se ji zvrátit přistěhovalectvím. Jenže to se stalo „palivem“ pro růst populistické pravice, což vidíte i ve své zemi.
Bez znalosti těchto změn je těžké pochopit, co se z hlediska geopolitiky děje.
Vzájemně to tedy souvisí?
Jak se přesouváme od doby hojnosti, ve které všechno roste, do doby, kdy se věci začínají smršťovat, mají lidé čím dál silnější pocit, že se svět zmenšuje. To se děje nyní ve Spojených státech, ale už předtím jsme to pozorovali ve Velké Británii při vystoupení z EU.
Mezinárodní normy a instituce, na které jsme byli zvyklí se spoléhat, začínají upadat. To je dáno právě tím, že se na různých místech mění populační realita, nekonečný růst skončil. Lidé se proto budou víc soustředit na své lokální podmínky a umenší se jejich globální aspirace.
Proto se témata jako například životní náklady stávají tak velkým problémem. Není to jen otázka inflace. Ekonomiky nerostou jako dřív, protože počet obyvatel neroste jako dřív.
Začíná se tudíž vytvářet tlak na zdanění a na navyšování služeb státu, od nějž se očekává, že se o stárnoucí populaci postará. Domovy dlouhodobé péče nyní financujeme štědřeji než školy a to má svůj důvod – změnu věkového složení populace.
Změna demografických vzorců tedy ovlivňuje ekonomiku a následně i geopolitickou situaci?
Většina lidí neví, že Čína přijde v tomto století o polovinu svého obyvatelstva. Čínská vláda to ale samozřejmě ví. Všechno, co v Číně dělají, je odrazem této skutečnosti. Když ztratíte polovinu obyvatel, z 1,4 miliardy se stane 700 milionů nebo méně a jediné, co vám zůstane, jsou staří lidé, má to velmi zásadní dopad na všechno, co děláte. To se odehrává právě teď. Čínská vláda tvrdí, že počet obyvatel Číny začal klesat v průběhu posledních dvou nebo tří let, ale pravděpodobně klesá už déle, protože jejich porodnost už klesala.
Nepochybně i kvůli politice jednoho dítěte, od které mezitím ustoupili?
To nepochybně nepomohlo, ale jejich porodnost klesala už předtím. Vytvořili kulturu, ve které jsou malé rodiny žádoucí, můžeme mluvit o finančních důvodech, o důvodech souvisejících s pohlavím, o vztazích mezi muži a ženami.
Ale podstatnější je společenská norma. Co je nyní rodina? Matka, otec a jedno dítě, zřídkakdy dvě. Politika jednoho dítěte v Číně už deset let neplatí, můžete mít dětí, kolik chcete. Vlastně se lidem snaží platit za to, aby měli děti.
Ale přesto se to pořád děje.
Ano. Když změníte povahu biologického druhu, změníte vše ostatní. Ekonomiku, politiku i geopolitiku.
Muži mají problém
Vraťme se ke změně názoru či názorů, kterou jste jen letmo zmínil na začátku, když jste mluvil o největších změnách současného světa. Co tam pozorujete?
Vzpomeňme si na Maslowovu hierarchii potřeb (definoval ji americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943, pozn. red.). Na jejím vrcholu je seberealizace. Přemýšlení o sobě samém v duchovním smyslu, snahu udělat svět lepším místem a podobné věci. A úplně dole (tedy na základně pyramidy, pozn. red.) je snaha přežít do zítřka.
Teď se ale tato pyramida hodně smrskla. Když přemýšlíme o dlouhodobém horizontu, nemyslíme na to, co bude za deset let. Přemýšlíme o tom, co bude příští měsíc, tento rok.
Zejména pro mladší lidi ve vyspělém světě je nyní nerealistická představa, že budou mít takový život, jaký měli jejich rodiče. Že budou moci bydlet v domě, jaký vlastnili jejich rodiče, že budou mít v životě podobnou stabilitu.
V takové situaci trpí obzvlášť mladší muži. Ne ti úplně nejmladší, ale ti, kteří už mají něco za sebou, kolem třiceti let a starší. Udělali všechno, co měli udělat, aby byli ve světě úspěšní, a zjišťují, že to nestačilo a nezabralo.
Zejména muži, kteří nemají vysokoškolské vzdělání. A u mužů ve všech zemích, na které jsem se díval, je nyní pravděpodobnost, že získají vysokoškolský diplom, menší než u žen.
Ženy se názorově staly mnohem progresivnějšími, muži konzervativnějšími.
Z jakého důvodu?
Protože svět pro ně „nefunguje“.
Proč funguje pro ženy?
Protože ženy usilují o vyšší vzdělání. Napsal jsem o tom knihu s názvem Empty Planet, Prázdná planeta. Ta řeší měnící se vzorce plodnosti. Ženy už nečekají těhotné v kuchyni, až se manžel, živitel rodiny, vrátí domů.
Ženy po celém světě říkají: takový život nechci. Život mé babičky nebude mým životem. Já budu ve svém životě usilovat o vyšší vzdělání a nezávislý příjem prostřednictvím globalizované ekonomiky. To mi dá moc a autoritu v mém vlastním životě a nakonec i ve vztahu.
To je něco, s čím se mladší muži těžko vyrovnávají. V tomto rámci navíc hůř dosahují úspěchu. Proto častěji než ženy nedokončí střední školu. Když se podíváme na absolventy vysokých škol, možná ne ryze technických oborů, ale humanitních oborů, byznysu, medicíny, vidíme více žen než mužů. I mezi novými lékaři je nyní více žen než mužů, to dříve tak nebylo.
Tento svět už není skvělé místo pro muže, kteří nepokračovali ve vzdělávání po střední škole. Tradiční práce dělnického typu může být nahrazena automatizací či umělou inteligencí. Proto v některých zemích pozorujeme, jak míra účasti mužů na trhu práce klesá ve srovnání s mírou účasti žen na trhu práce. Muži mají problém.
Politický analytik a odborník na mezinárodní trendy Darrell Bricker je generálním ředitelem společnosti Ipsos Public Affairs. Ipsos se i v České republice dlouhodobě zabývá průzkumy trhu, veřejného mínění a také volebními průzkumy.
Žije v Kanadě a jako analytik se zabývá především demografickou změnou a jejími dopady na ekonomiku, politiku a sociální programy. Je autorem šesti knih včetně Empty Planet: The Shock of Global Population Decline (Prázdná planeta: Šok z globálního poklesu populace).
Kdo je skutečný Američan?
Společnosti dnešního světa jsou čím dál rozdělenější. Viděli jsme to v amerických volbách, nyní se blíží volby v Česku a také zde jsou hodně oddělené voličské tábory, mezi nimiž téměř nejsou průniky. Jsou teď jednotlivé společnosti na světě víc polarizované?
Ano. Napsal jsem o tom s kolegou knihu, v níž jsme to řešili na příkladu Kanady, konkrétně na takzvané Laurentian Elite (elita žijící ve velkých městech v okolí řeky sv. Vavřince, která podle autorů de facto ovlivňovala veřejné mínění v Kanadě od roku 1867 dosud, nyní se to ale mění, pozn. red.).
Máte skupinu lidí, kteří jsou svými názory a přístupem ke světu kosmopolitnější. Mají tendenci pracovat spíše v mezinárodním, soukromém sektoru v kombinaci s nevládními organizacemi. Jsou to lidé, kteří jsou myslitelé, lidé z univerzit, kteří se na svět dívají z velmi elitní perspektivy.
Pak máte tak nějak všechny ostatní. To jsou ti, kteří mají opravdu problémy. Globální perspektivu neřeší. Jejich názor je, že země, kterou kdysi znali, už neexistuje v tom smyslu, jak by podle nich měla. Brání se a dělají to prostřednictvím politického systému. Obecně prostřednictvím populistické pravice, byť ne výhradně.
Populismus přitom nevnímám jako výlučně levicovou nebo pravicovou záležitost, může být levicový i pravicový.
I tito lidé vnímají, že existuje kosmopolitní elita, která sice sedí v konkrétní zemi, ale vede život odlišný od zbytku populace. A nejen to: věří, že její způsob života je nadřazený tomu druhému způsobu života. Ti podřadní lidé se pak musí přizpůsobit hodnotám lidí, kteří jsou elitou. To vidíme i ve Spojených státech. Něco z toho je dáno ekonomickými otázkami, ale strašně moc je dáno hodnotami.
Víte, kdo je skutečný Američan?
Kdo?
Kdo je skutečný Čech? Je to někdo, kdo na univerzitě v Praze studuje globální politickou ekonomii a mluví o politice identity a podobně? Nebo je to někdo, kdo se snaží provozovat jednu z českých hospod a chodí tam po nocích pít?
Tyto dvě odlišné skupiny lidí žijí v odlišných světech. Jedni po nocích čtou světovou literaturu, knihu, která zrovna vyhrála Man Bookerovu cenu, nebo něco podobného. Ti druzí zpívají písničky v hospodě.
Vidíte to i v žurnalistice. Novináři dřív byli z lidu, teď pocházejí z elity a mají poměrně determinovaný pohled na to, jak vypadá svět. Nejsou to lidé, kteří začínali jako juniorní kriminální reportéři v místních novinách a dostali se až do hlavního města. Kdysi jsme jim říkali inkoustem potřísnění ubožáci (smích). Lidé, kteří seděli u nočního soudu nebo sledovali, kdo jde do vězení a kdo z něj. Teď studují žurnalistiku na univerzitách, někteří dokonce na Harvardu.
Když to shrnu, existuje taková zažitá moudrost elit o tom, co je na světě dobré a co špatné a jaké hodnoty by měly být správné. Jenže se liší od toho, co si myslí zbytek společnosti. A tito lidé se následně domnívají, že vy nejste opravdoví Češi, těmi jsme my. Pak hledají politické možnosti, strany či hnutí, které jsou v souladu s tím, co pro ně představuje opravdové češství. Jediné místo, kde mohou mít moc, je, když se sejdou u volebních uren, tehdy mohou porazit elity.
To se děje ve většině západního světa.
Můžeme toto vnímání změnit? Nebo se to naopak se stále rostoucí mocí sociálních sítí a fake news bude jen zhoršovat?
Narativ o fake news nahrává názoru, že důvodem, proč si lidé myslí to či ono, je jejich hloupost. Že se jim lže a oni nechápou, že se jim lže.
Oni ale z velké části vychází z vlastní životní zkušeností. Co cítí a jak jsou ve svém životě vnímáni. Vliv fake news a sociálních sítí to všechno může urychlit, ale toto rozdělení existovalo už předtím, nezačalo na sociálních sítích. Fake news a sociální sítě jsou jen jako jiskry létající do suchého, vyprahlého dřeva, které zapalují.
Je důležité si uvědomit, že lidé nejsou tak hloupí, jsou spíše zmatení. Argumenty falešných zpráv jsou přesvědčivé díky potvrzovacímu zkreslení. Když cítíte, že vás druzí přehlížejí, jen si to potvrdíte.
Když to zjednoduším: novinář opustí svůj krásný malý byt v centru Prahy a své intelektuální přátele, jde ven a zkoumá lidi, kteří žijí na venkově, jako by to byla zvířata v zoologické zahradě, a ne skuteční lidé, kteří mají nějaké své hodnoty a potřeby. To, co si myslí, přitom mnohdy má i nějakou logiku. Mají ambice stejně jako všichni ostatní. Když pak mají pocit, že život, který vedou, k životnímu úspěchu nesměřuje, je to o to horší, když se na ně elity dívají skrz prsty a říkají: máte problém. Pak to totiž mohou být naopak ty elity, kdo má problém.
Ve Francii lidé kdysi vytáhli vidle, pochodně a gilotiny. Nevědomost elit ohledně toho, co se tam venku skutečně děje, mě znepokojuje, protože povede k jejich pádu a zániku. To, co opravdu potřebujeme, je spolupráce. Něco společného, co mohou všichni podpořit a respektovat. To už se v dnešní době moc nevidí.
Jedinečný politický podnikatel Trump
Posuňme se ještě přímo k volbám. Příkladem rozdělené společnosti jsou i Spojené státy. A postava Donalda Trumpa zasahuje i do nadcházejících voleb v Česku, byť velmi nepřímo. Andrej Babiš (ANO) používá řadu atributů z Trumpovy kampaně, například červenou kšiltovku Silné Česko. Jak zásadní je Trumpův vliv ve volbách v evropských zemích?
Nikdy jsem nic podobného neviděl. Joe Biden takový efekt neměl. Bill Clinton takový efekt neměl. Barack Obama takový efekt neměl. Možná se můžete vrátit k vlivu Franklina Roosevelta a roli Spojených států ve druhé světové válce. Ale nikdy se nenašel americký politik, který by měl takový dopad.
Nikdy jsem neviděl, že by měl jeden politik takový globální vliv, že by určoval nejen to, co se děje v jeho vlastní zemi, ale i to, co se děje ve světových záležitostech, a pronikal dokonce do místního politického prostředí a ovlivňoval tamní aktéry.
Je to dáno tím, jak se prezentuje. Určuje tím, co si lidé myslí o volebních možnostech, které mají. Jsou podobné Trumpovi, nebo nejsou podobné Trumpovi?
Není to přitom nějaká logická věc. Je to vůně. Je to efekt. Je to vzhled, je to způsob prezentace. Když se tohle někdo rozhodne rozehrát, buď to funguje a reakce na něj je silná, nebo to nefunguje a a protireakce je rovněž silná.
To znamená, že to může být i risk?
Rozhodně.
V Česku uvidíme na začátku října. Když se podíváme na Evropskou unii, je i tady je Trumpův vliv obrovský?
Vidíte, že se lidé prezentují jako určitý typ postavy v politické hře. To, jakým způsobem vedou kampaň, jakým způsobem se prezentují, kdo je proti Trumpovi, kdo proti němu.
Od pádu Berlínské zdi, v průběhu posledních čtyřiceti let postupně pozorujeme úpadek politického středu.
Důsledkem je růst na obou stranách směrem od centra. Střední část, středový konsenzus přestává fungovat. Lidé hledají důraznější politické vyjádření prostřednictvím ostatních hnutí, která navíc velmi často řídí výrazné osobnosti, jednotlivci.
To vidíme i v Česku, kde se pozornost čím dál víc stáčí k lídrům stran, včetně těch tradičních. Lídr je z pohledu voliče zcela klíčový pro celou stranu.
Ve světě, který se nám zdá čím dál komplikovanější, máme tendence vracet se k věcem, se kterými cítíme největší soulad. Jde méně o data, o fakta. Jde o to, jestli mohu té osobě věřit. Dává mi ten člověk pocit, že chápe, co prožívám? Možná chce dělat věci, které mě třeba konkrétně nezajímají, ale má charakter, který bych chtěl mít ve vedení naší země.
Jsme tak zahlcení, že se snažíme náš svět personifikovat a všechno redukovat jen na hodnocení člověka. Hodnotit lidi nám totiž jde, na rozdíl od hodnocení celé řady jiných skutečností, kterým nerozumíme, včetně dezinformací, správných informací, dat, stranických politických platforem nebo čehokoli jiného. Teď už nejde o správnou myšlenku, ale o to, kdo ji má.
Když se ještě vrátíme k tématu, kterého už jsme se částečně dotkli – myslíte si, že v mladých mužích je více strachu než v mladých ženách? Protože u mladé generace pozorujeme obavy z budoucnosti obecně.
To je vliv změn, kterými budeme procházet vzhledem k demografii společnosti. Mladé ženy sice možná nemohou najít vhodné partnery a založit rodinu, ale mají třeba skvělé zaměstnání na univerzitě. To je důvod, proč v americké prezidentské kampani mluvil J. D. Vance o bezdětných dámách s kočkami.
V otázce svých životních cílů je nicméně rozkolísaná i generace mladších žen.
Starší populace je na tom vlastně poměrně dobře. To jsou ti, kteří měli dobrou práci, koupili si pěkné domy, mají stabilní důchody. To je generace prarodičů.
Mladší generace naopak prochází změnami, nejistotami. Aniž si to uvědomujete, jste možná sama blíž svým dospívajícím dětem než svým rodičům.
A pro vaše děti budou změny ještě násobně větší, jejich svět bude úplně jiný.
Je urbanizace, tedy stěhování lidí do měst, součástí této změny?
Urbanizace stojí za klíčovými demografickými změnami, to je klíč k jejich pochopení a začátek. V roce 1960 žila zhruba třetina populace ve městech, nyní se to blíží k šedesáti procentům. V průběhu pouhých pětašedesáti let jsme zcela převrátili rozložení světové populace.
Člověk je biologický druh jako kterýkoliv jiný. Když změníme podmínky naší existence, musíme očekávat, že se tomu náš druh přizpůsobí. To je evoluce. Když změníte situaci, změní se lidé. Když přesunete lidi z venkova do města, vidíte změnu v porodnosti žen, vidíte změnu v délce života. Lidé, kteří žijí ve městech, žijí déle než ti na venkově.
Vidíte rozdílné rozšíření vzdělávacích systémů a změnu v ekonomice.
Tento popis působí trochu primitivně, ale skutečně to tak je. Mladé ženy se rozhodnou, že nechtějí zakládat rodiny, když je jim dvacet, chtějí počkat do třiceti, a když pak mají děti, mají jen jedno nebo nemají žádné a jsou součástí tržní ekonomiky.
Mladí muži to nedělají tak dobře jako mladé ženy. Biologicky, intelektuálně a politicky se situaci nepřizpůsobují stejně, byť by samozřejmě mohli.
Pád z hory ve tmě
Máme teď něco jako dva různé světy – městský a venkovský?
Myslím, že máme několik světů. Proto je velmi obtížné mluvit o globální situaci, o světě jako o jednom celku, protože na různých místech působí různé okolnosti.
Máme země, které jsou stále poměrně venkovské, mají velmi mladé obyvatelstvo a velmi vysokou porodnost. Většina z nich se nachází v Africe.
Pak máme velmi urbanizované země, v nichž je obyvatelstvo poměrně staré, přestalo mít děti a populace se zmenšuje. Hodně z nich je v Evropě, ale hodně jich je také v Asii.
Tak trochu uprostřed je Severní Amerika.
Všechny země a kontinenty se ale ubírají stejným směrem, jen jiným tempem. Evropa se tam dostala jako první. Nyní je na řadě Severní Amerika. Asie se tam dostává rychleji a dále zrychluje. Poslední bude Afrika. Proč by to tam mělo být jinak než ve zbytku světa?
Ještě před několika desítkami let zaznívala ve veřejné debatě obava, že populace na Zemi roste příliš rychle a planeta je malá. Teď se bavíme o tom, že se růst zastaví a způsobí to zásadní změny. To je úplná změna paradigmatu.
Já to nazývám dobou po populačním boomu. Když se dostanete ze dvou miliard lidí na osm miliard, ale pak už se nedostanete na devět, co se stane? Dojdeme na vrchol kopce a začne to klesat na druhou stranu.
Bude to jako pád z hory ve tmě? Těžko říct. Nevíme, jak vysoký bude vrchol, a nevíme, jak rychle budeme klesat, jakmile začneme. Ale budeme. Všechna rozhodnutí již byla učiněna. My je jen prožíváme.
Čím dál víc rezonuje otázka, zda končí liberální demokracie. V našem sousedství v Maďarsku Viktor Orbán už roky mluví o neliberální demokracii jako ideálním systému. Nastává konec liberální demokracie?
Já stále velmi věřím v liberální demokracii, rozhodně víc než Viktor Orbán.
Můj přítel Francis Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk popisuje vývoj na principu teze a antiteze, kdy se proces dějin odehrává tak, že jeden systém nahrazuje druhý, což podle Fukuyamy skončilo pádem Berlínské zdi. (Liberální demokracie je tak podle Fukuyamy vrcholem a koncem dějin, pozn. red.)
V tomto má Francis pravdu, ale dle mého názoru nechápe, že nejde o skutečnou definici systému. Jde o to, o co lidé usilují. Usilují lidé o diktatury? Obecně ne. Rádi by si mysleli, že existuje definice liberální demokracie, která odpovídá jejich kultuře a představuje hlas lidu, jemuž jejich vůdci naslouchají.
V průzkumech jsme se ptali, jestli bychom měli zvolit někoho, kdo je silnou osobností, která bude porušovat pravidla, protože potřebujeme změnu. A na světě je určitý počet lidí, v některých případech většina, kteří tomu věří.
Když se ale zeptáte, v jakém typu světa by chtěli žít, obecně je odpověď liberálnědemokratický typ světa. Lidé neodpovídají, že by chtěli žít v Čínské lidové republice. Chceme čínské peníze ve východní Evropě, možná i obdivujeme schopnost Číny rychle postupovat a řešit věci kvůli autoritářské povaze vlády. Ale chci žít v Číně? Odpověď zní ne. V čem byste chtěli žít doopravdy? Raději bych žil v idealizované verzi Spojených států, Velké Británie či Francie.
Autoritářský systém Viktora Orbána může být podle některých nutný na přechodnou dobu, protože rychleji napraví věci, které ti lidé považují za špatné. Ale usilují o něco takového dlouhodobě? Odpověď zní ne, neusilují.
Většina lidí by chtěla žít v liberálnědemokratickém typu systému, ve kterém systém reprezentuje hlas lidu, volby jsou založené na soutěži, záleží na hlasech voličů, fungují soudy, právní stát a svoboda slova.
Lidé mohou mít různé definice systému, ale nikdo neříká: chtěl bych doopravdy žít v Putinově Rusku.
Může se jim líbit, že Putin umí rychle zatýkat lidi a odstraňovat problémy. Ale není to tak, že tohle by chtěli ve své zemi.
Proto podle mě Fukuyama nemá pravdu. Nejde o definici toho, jaká společnost dnes je. Jde o to, co se snaží vytvořit, na co aspiruje. To je stále pro většinu lidí ve světě liberálnědemokratický typ systému s kapitalistickou ekonomikou.
